Listopad, jenž otřásl Československem -očima bývalého redaktora ČTK

Události ze 17. listopadu 1989 vnímal každý jiným způsobem: jinak zúčastnění studenti, jinak zasahující příslušníci Veřejné bezpečnosti a jinak novináři, kteří měli informovat veřejnost. Patřil jsem tehdy k těm, kteří měli nejširší přístup k zahraničnímu zpravodajství.

V sobotu 18. listopadu české deníky informovaly jen o pietním shromáždění na Albertově a - kromě Lidové demokracie - o incidentu na Národní třídě mlčely. Rudé právo, orgán komunistické strany, napsalo, že došlo k narušení veřejného pořádku v centru Prahy a že k jeho obnově „byli povoláni příslušníci VB. Ověřovali totožnost účastníků demonstrace a kolem sta osob bylo předvedeno na místní oddělení VB. Ve 22 hodin byl ve středu města obnoven klid."

V zahraniční (tehdy mezinárodní) redakci ČTK panoval běžný víkendový provoz. Mezi tradičně slabším proudem zpráv od několika desítek tiskových agentur z celého světa však bylo nebývale hodně „bohemik“ – zpráv informujících o dění v Československu. Všechny psaly o studentské demonstraci a jejím potlačení na Národní třídě, ale bez podrobností, bez uvedení počtu zraněných. Později se ukáže, že většina informací pocházela od Petra Uhla a jeho Východoevropské informační agentury VIA.

Dvojí zpravodajství

Zpravodajství západních agentur, jakkoli zajímavé, se samozřejmě nesmělo objevit v běžném, tzv. bílém servisu ČTK. Pro takové a jiné – z hlediska vládnoucího režimu nepříznivé – zprávy bylo určeno tzv. modré zpravodajství. Do tohoto každodenního bulletinu s názvem Zahraniční aktuality (vycházel v nákladu několika set výtisků a byl určen ministerstvům a jiným centrálním institucím) a jeho přílohy přezdívané „téčko“ tak putovaly nejen zprávy o samotné demonstraci, ale i první večerní zprávy agentur o údajném zabití jednoho z účastníků demonstrace – studenta Martina Šmída. Zdrojem této informace byla opět VIA, která zveřejnila neověřené tvrzení jedné z účastnic demonstrace – jisté Drahomíry Dražské.

Na DAMU mezitím vznikl stávkový výbor, jenž vyhlásil studentskou stávku, ke které se v Realistickém divadle přidali herci a divadelníci a vyzvali k podpoře studentských požadavků. V Praze se tou dobou již šířily zvěsti o nejméně jednom zabitém účastníku demonstrace a večer přinesl Hlas Ameriky a Svobodná Evropa ve svém vysílání zprávu o úmrtí studenta Martina Šmída.

Jako o kohoutkovi a slepičce

Nedělní služba v mezinárodní redakci ČTK začínala jinak než sobotní. „Člověče, západní agentury válcujou smrt toho studenta, skoro nic jiného nechodí,“ řekl mi při předávání služby noční redaktor, který celou noc třídil agenturní zpravodajství proudící tehdy do ČTK přes dálnopisné okruhy a – tehdy poslední vymoženost techniky – jehličkové tiskárny.

Jako redaktor-směnař, který měl v neděli k ruce (jen) dva další redaktory, jsem rychle prohlédl několik posledních zpráv agentur Reuters, AP, UPI, DPA a také rakouské APA, která rychle a odpovědně překládala do němčiny zprávy jiných agentur, mimo jiné francouzské AFP. Všude totéž: demonstrace, masakr, smrt studenta.

Zpracoval jsem hlavní fakta a poslal „bleskem“. Šlo o další zpravodajský kanál, jímž byli informováni jen ti nejvyšší „straničtí a vládní představitelé“. V praxi to byl zvláštní dálnopisný okruh, na jehož konci měl každý z vyvolených hodnostářů svůj dálnopisný přístroj – doma nebo v kanceláři. Žádný internet ani mobilní telefony tehdy ještě nebyly.

Potom volám domů šéfredaktorovi. „Franto (jméno změněno), chodí pořád jen zprávy o tom zabitém studentovi, myslím, že by se s tím mělo něco dělat.“

„Jistě, dej to do modrýho, vlastně do téček a samozřejmě bleskem.“

„To už jsem udělal. Ale myslím, že se to musí udělat bíle, vždyť už to ví skoro každý ze Svobodný a z Hlasu Ameriky.“ Podle průzkumů připravených pro ÚV KSČ poslouchaly tehdy nějaké zahraniční vysílání asi dvě třetiny občanů Československa.

„Víš co, to já nemůžu rozhodnout, já zavolám Čmolíkovi, zatím nic dalšího nedělej.“

Otto Čmolík byl někdejší vedoucí tiskového oddělení ÚV KSČ, ale v roce 1989 už působil jako ústřední ředitel ČTK. Po několika minutách volal přímo ke mně na stůl a nechal si stručně vyložit situaci. „Zatím nic nedělej, já přijedu.“

Dorazil za dvacet minut, jen v džínech a kožené bundě, ještě jsem ho tak neviděl. Prohlédl několik zpráv a povídá: „Musím zavolat Fojtíkovi.“ To byl člen předsednictva a tajemník ÚV KSČ, který měl na starost sdělovací prostředky.

Stál jsem vedle Čmolíka, poslouchal jedním uchem a zároveň pročítal nejnovější zprávy agentur. „Husákovi, rozumím,“ říkal právě ředitel a zavěsil. Nemohu na to přísahat, ale řekl bych, že mu Fojtík řekl: „To nemohu rozhodnout, zavolám Husákovi.“ Jako v té pohádce o kohoutkovi a slepičce, taky ji posílali od čerta k ďáblu. Zároveň to ukazuje, jakou měl Husák autoritu, byť už nestál v čele strany, ale byl „jen“ prezidentem.

„Odpovědní činitelé“ se začali radit, jak se zprávou o mrtvém studentovi naložit a posléze byla vydána „bílá“ zpráva, která nakonec putovala k tisku v servisu politické (rozuměj domácí) redakce. Se svou troškou do mlýna si pospíšila i televize. Na matematicko-fyzikální fakultě studovali dva Martinové Šmídové. První byl z Berouna a na demonstraci vůbec nebyl, druhý byl Pražák a toho televize ukázala živého a zdravého ve večerním zpravodajství. Jenže nová kamera se prý porouchala, a proto se student zjevil jen černo-bíle a ještě poněkud rozmazaně. A hned začaly kolovat další zvěsti: Tak ho nezabili, ale pořádně zmlátili určitě. Vše se objasnilo až v dalších dnech, kdy Petr Uhl uznal svou chybu.

Divadla bez představení

V pondělí 20. listopadu se dopolední směna mezinárodní redakce sešla jako obvykle k ranní poradě. Vyslechli jsme hodnocení víkendové služby, „Franta“ rozdělil úkoly a zamířili jsme „ke strojům“. Jenže se přihlásila Ivana, kolegyně něco málo přes 20, a vyřkla to, co si ostatní jen mysleli: „A to je všechno, to na to nebudeme nijak reagovat? Musíme se od toho distancovat, jako Četka nebo aspoň jako mezinárodní redakce!“

V krátké, ale bouřlivé diskusi jsme její názor podpořili. Ustavili jsme komisi, v níž byl „Franta“, Ivana, já a další dva kolegové. Odpoledne po směně jsme zasedli u šéfa v kanceláři, radili se, psali, škrtali, vážili každé slovo. Byl tam protest i distanc, víra i naděje. Nakonec jsme se nějak shodli a po „prodloužené“ směně odešli domů. Druhý den otevřu Rudé právo a zůstanu jako opařený: zpráva tam byla, ale seškrtaná a hlavně vyškrtaná, protest i distanc vypadly. Ale neměl jsem ani čas, ani chuť o tom diskutovat – bylo příliš mnoho práce.

Odpoledne mi volal přítel, zda nechci jít do divadla. „Ty ses asi zbláznil, v týhle době?“ „Ne, nezbláznil. V každým divadle se místo představení herci scházejí s diváky a diskutují s nimi o tom masakru a o možné generální stávce.“ Uvědomil jsem si, že jsem to někde četl či slyšel a s divadlem jsem souhlasil. Sešli jsme se večer Na poříčí před E. F. Buriana (dnes Archa) a v sále usedli do druhé řady. Nejdříve vyprávěla nějaká studentka, přímá účastnice, o událostech na Národní. Pak nějaký člověk – možná režisér – řídil diskusi a vyvolával hlásicí se diváky. Ale mě stále ne, ačkoliv mě v té druhé řadě musel dobře vidět.

Tehdy jsem poprvé zapochyboval: Není to všechno nahrané, není to předem dohodnuté? Ale nebyl bych novinář, kdybych si to nechal líbit. Stoupl jsem si a zvolal, že jsem novinář z ČTK a že jim chci něco oznámit. „Jdi nahoru, jdi nahoru,“ ozývalo se sborem a já poslechl. Pověděl jsem divákům o protestním stanovisku mezinárodní redakce ČTK a o tom, co z toho vyšlo v novinách. A pak jim přečetl originál textu, jehož kopii jsem měl u sebe v aktovce. Ozval se potlesk, ale i volání fúj na adresu našeho „největšího a nejčtenějšího“ deníku. Dočkal jsem se alespoň malého zadostiučinění.

Druhý den ráno jdu za šéfem a vyprávím mu o svém vystoupení v divadle. Zatváří se zachmuřeně a pak povídá: „Hm, to není dobrý hochu, ten text jsem totiž seškrtal ještě večer já sám. Víš, říkal jsem si, že je to přeci jen ostré…“

Tehdy neexistovala faktická cenzura, pouze následná, o kterou se staral ČÚTI (Český úřad pro tisk a informace) a kterou v případě potřeby provázely mastné pokuty. Proto ve všech redakcích fungovala autocenzura, která byla často mnohem ostřejší než ta hypotetická oficiální. „Frantův“ zásah do již schváleného textu to jasně dokazoval.

Melantrišský balkon

Od pondělka se každý den odpoledne scházely pod balkonem pražského nakladatelství Melantrich na Václavském náměstí desetitisíce Pražanů, aby protestovaly proti „straně a vládě“ a na podporu Občanského fóra ustaveného v neděli večer. Z balkonu mluvil Václav Havel a další disidenti, zpívala Marta Kubišová a Karel Kryl.

ČTK tyto demonstrace zpravodajsky kryla víceméně neutrálně, rozhodující den měl přijít ve čtvrtek – byl avizován příchod dělníků z vysočanského ČKD, kde předtím vypískali Miroslava Štěpána, vedoucího tajemníka KSČ v Praze. Tyto dělníky přivedl na Václavské náměstí kovář Petr Miller, který se později stal ministrem práce a sociálních věcí.

Ke zpravodajství ze čtvrteční demonstrace si šéf domácí redakce ČTK vypůjčil i pár redaktorů z mezinárodní, aby pomohli s reportážemi o tom, jak dělníci přicházejí podpořit vedení strany a státu. Pokud si to skutečně myslel, pak zřejmě spadl z jiné planety. Samozřejmě, že nic takového reportéři dodat nemohli – naopak, dělníci v rozhovorech podpořili OF a požadovali odstoupení stranického vedení.

Toho se dočkali druhý den 24. listopadu. Od rána zasedal ústřední výbor KSČ. V 19 hodin oznamuje Milouš Jakeš, že on i celé vedení ÚV KSČ dávají své funkce k dispozici. V centru Prahy i ve štábu OF se začalo slavit. Před půlnocí OF změny v KSČ přivítalo „jako první a ne zcela jasný krok KSČ“. Brzy nato se ukázalo, že většina původních jmen v čele strany zůstala.

Přestože ČTK i ostatní sdělovací prostředky v té době již informovaly v podstatě bez zábran (a bez autocenzury), to hlavní mělo teprve přijít. V pondělí (po dvou mohutných víkendových demonstracích na Letné) se konala celostátní generální výstražná stávka. Symbolicky ji podpořila i ČTK a od davů proudících odpoledne Opletalovou ulicí, jež ještě před týdnem volaly „Pište pravdu“, se jí za to dostalo pochvaly. Dva dny na to zrušilo Federální shromáždění (parlament) platnost článku 4 československé ústavy o vedoucí úloze KSČ. Bitva za pravdu byla dobojována, ale mnohé další ještě čekaly.